Lechtálské Alpy - výstup na Parseierspitze (3036 m)

Lechtaler Alpen je nádherné pohoří nalézající se v západním Tirolsku (částečně zasahující i do Voralbergu). Vynikají zařízlými údolími, ostrými štíty a malým osídlením (na alpské poměry samozřejmě). Od první chvíle co jsem se o nich dozvěděl jsem je toužil navštívit, abych se přesvědčil na vlastní oči, zda jsou opravdu, tak krásné jak se píše v cestopisech. Předpověď vypadala celkem nadějně a proto jsem neváhal a s mým obvyklým (horským) partnerem Štěpánem jsme 17.9. večer vyrazili směr Rozvadov-Mnichov-Insbruk-Landeck. Cesta po kvalitní německé Autobahn pěkně odsýpala, takže okolo 2:00 v noci jsme usínali na prázdném parkovišti na okraji Landecku.





Druhý den ráno jsme našli parkoviště v Zamsu hned u nástupu na dálkovou trasu E5, po které jsme vyrazili. Parkoviště leží zhruba 800 metrů nad mořem. Nástup byl celkem ostrý, ostatně jak už to v horách bývá, avšak po chvíli se cesta narovnala a traverzovala svah nad opravdu silně zařízlým údolím. Stezka plynula pěkně rychle a co nevidět jsme byli na rozcestí u malé chatky. Vydali jsme se vlevo podél říčky Lochbach. Šlo se opravdu krásně a výhledy bych shrnul slovem romantika, dál to nemá cenu rozvádět.

Silberspitze (2461 m)

Říčka Lochbach

 Po několika hodinách jsme se vyškrábali do sedla pod Seeschartenspitze (cca 2650 m). Odtud jsme již jen sešli k jezeru Oberer a kousek nad ním (cca 2450) jsme si založili luxusní pětihvězdičkový hotel. Jelikož začalo krápat, tak jsme se nasoukali do kvalitních biváčů od firmy hááj pójnt a v cca 18:00 upadli do hlubokého spánku, který byl nesčetněkrát přerušen.

Luxusní bivak

Déšť naštěstí ustál relativně brzy a v noci se dala pozorovat krásná noční obloha. Před šestou jsme vstali a "vyběhli" si na bezejmenný kopeček hned nad naším hotelem, kde jsme vítali sluníčko.

Východ slunce

Vydatná snídaně v nás zahučela během pár minut a my se mohli vydat vstříc našemu cíli - královně Lechtálských Alp, jediné střítisícovce Severních vápencových Alp, první svého jména, za bouře alpinského vrásnění zrozené, úchvatné Parseierspitze (3036 m). Díky mé ledabylosti (co se týče pečlivého studování map) jsme si kousek zašli směrem k vrcholu Hinterer-Seekopf. Na mou obhajobu - podle mého skromného názoru je zdejší značení opravdu špatné. Nicméně zacházka nebyla nikterak veliká a během 20ti minut jsme se vrátili zpět do sedýlka nad jezero Oberer a slezli zajištěným úsekem na cestu Spiehlerweg.

Oberersee

Sestup na Spiehlerweg

Stezka pokračovala ještě přes sedýlko Parseierjoch (opět zajištěný úsek) a dále úmorným stoupáním do sedla Patrolscharte (2846 m), tento úsek byl opět zajištěný. Celkově mohu říct, že někde byla lana a stupy zbytečné a lepší bylo lézt po skále, místy jsem je ale využil, jelikož skála byla vlhká. Ferratový set, si myslím, že není třeba, avšak helmu opravdu doporučuji, protože tyto úseky jsou značně rozlámané a šutry lítaj poměrně často. (Velkou část dne, jsme je měli na hlavách - myslím, že těch pár set gramů není takový problém táhnout, když to může zachránit život. Pokud vyloženě nechodím po kopečkách typu malá Fatra, tak jí nosím připnutou na batohu, může se hodit :) nikoho nepřemlouvám, jen doporučuji.)

Parseirspitze (3036 m)

V sedle jsme odložili krosny a uskutečnili několik marných pokusů o výstup severní stěnou. Nakonec jsme natraverzovali do normálky, která má dle průvodce obtížnost I-II. Paradoxem je, že kromě samotného nástupu nejsou nikde žádné dráty nebo stupy. Místy jsou pouze oka pro vlastní jištění. Stěna je velice rozlámaná a poměrně často mi zůstal v ruce nějaký šutr, který byl ještě před chvilkou pěkný chyt. (Zajímavost: potkali jsme tu borce (jediného člověka ten den), který si to tam pálil raketovou rychlostí a na opasku se mu houpal pytlíček s magneziem. Jak rychle se objevil, tak rychle zase zmizel, no zřejmě slušnej oddíl.)
 Ani jsme se nenadáli a ocitli jsme se na vrcholu. Bohužel začalo mírně pršet, takže jsme se jen rychle pokochali, zapsali do knihy a pádili rychle dolu.

Počasí se pokazilo

Dawinkopf (2968 m)

Ledovec Grinner

 Po pravdě jsme dolu šli pomaleji, než nahoru, protože skála byla dost mokrá ale nikde jsme se zbytečně nezdržovali. Normálka končí na malém ledovci Grinner, který se z dálky ani netváří jako ledovec. Při bližší pohledu jsme však zjistili, že většina jeho plochy je pokryta sutí. U paty stěny je na některých místech možnost vidět mocnost ledovce, které je odhadem 4 až 6 m. Ještě jsme si museli dojít opět do sedla Patrolscharte pro batohy, které jsme si tu odložili a vydali se na sestup. Skalní úseky byly opět zajištěné. Vzhledem k počasí jsme se rozhodli, že ještě ten den sejdeme až do údolí a pokud možno i k autu (počasí se samozřejmě jako naschvál během sestupu zlepšilo). Plán to byl dosti ambiciózní ale ve 23:00 jsme byly opravdu na parkovišti. Značně unaveni jsme to hned zalomili vedla auta a pozorujíc hvězdy usnuli. Druhý den jsme ještě omyli svá upocená těla v ledovém Innu a pádili směr domov.